Podle Krejčího je Petr také jedním z nejdéle žijících pacientů po transplantaci srdce v České republice. „Za ta léta nebylo samozřejmě vždy vše jen růžové, objevila se řada komplikací, které potransplantační průběh mohou doprovázet. Nicméně se nám je vždy podařilo společným úsilím zvládnout a vyřešit. Vždy je třeba i trocha štěstí a také pozitivní nastavení mysli, což v tomto případě platí vrchovatou měrou,“ uvedl Krejčí.
Petr zaznamenal potíže na začátku 90. let, když se vrátil z vojenského cvičení. Do té doby se považoval za zdravého a nikdy žádné problémy se srdcem neměl. „Pak jsem se začal zadýchávat při námaze, třeba i při cestě do schodů. Ten kopec, co jsem chodil každé ráno do práce, jsem najednou nemohl vyjít,“ vzpomněl začátky svých zdravotních potíží.
I když se situaci podařilo krátce vyřešit, za půl roku měl opět problémy. „V nemocnici zjistili, že mám pokročilé selhání srdce a jedinou možností je transplantace,“ uvedl pacient. Tehdy o metodě příliš mnoho nevěděl, ale jeden z lékařů mu situaci vysvětlil. Na vhodného dárce čekal asi měsíc.
Z interní kardiologické kliniky ho převezli do Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie, které transplantace provádí. „My se o pacienty staráme před operací a po operaci, kterou provádí právě v centru,“ poznamenal Krejčí. Centrum ročně provede 25 až 30 transplantací srdce, transplantuje také játra a ledviny.
Na probuzení po transplantaci si Petr vzpomíná dodnes. „Samozřejmě jsem byl celý bolavý, ale bylo to super. Mohl jsem dýchat a cítil jsem, že to bude dobré. Po několika dnech mě sice museli zavřít na izolaci, protože moje tělo začalo orgán odmítat, ale pomocí léků se podařilo imunitu zklidnit a já jsem asi po třech měsících mohl jít domů,“ řekl muž.
Do původní práce už se sice vrátit nemohl, ale stále se snažil udržet v kondici díky procházkám a práci na zahradě. Jako invalida občas brigádničil a sázel stromky nebo maloval pokoje. „Také jsem začal včelařit, takže se starám o své úly. Srdce stále drží, sice jsem kvůli různým infekcím asi čtyřikrát skončil ve špitále, ale to za třicet let není nic hrozného,“ dodal Petr.
