L´Express: Mladší vzhled přináší lidem i nepříjemnosti

Autor: redakce | Zpravodaj | 28. 9. 2018

Paříž 29. září (ČTK/L´Express) – Jestliže člověk vypadá mladší než je jeho skutečný věk, není to vždy snadné, zejména v profesionálním životě. Ti, kdo se zdají mladší o několik let, se často setkávají se žárlivostí i blahosklonností. Když se například čtyřiapadesátiletý Daniel, pravidelný návštěvník posilovny, svěřil svým kolegům v tělocvičně s tím, kolik je mu let, nečekal takové nadšení.

„Vypadáš o deset let mladší!“, „Chtěl bych v tvém věku vypadat jako ty!“ či „Nikdy jsem tě nepovažoval za starého!“ „Možná je to narcisismus, ale byl jsem šťastný, že uznávají mé úsilí udržovat se ve formě. Tyto komplimenty dokazují, že jsem učinil ve svém životě správné rozhodnutí,“ říká Daniel, kterého cituje francouzský týdeník L´Express.

V pětapadesáti letech také Anne vypadá mnohem mladší. Nedávno jí dokonce v supermarketu oslovili „slečno“. Ale v běžném životě se ne vždy setkává s pochvalnými výroky ohledně postavy nebo energie. „Mám kamarádku, která mi systematicky říká, že se to už nehodí k mému věku, když zajdeme do nějakého butiku. Druhá zase pravidelně prohlašuje, že mám čas starat se o sebe, a proto není divu, že vypadám mladší. Anne, podezíraná z toho, že se vzpírá přiznat si svůj věk, má často pocit, že ji lidé řadí ke ztřeštěncům, kteří se starají jen o to, jak zastavit čas.

„Říká se, že osoba, která o sebe dbá, je posedlá sama sebou. Lidé si představují, že má prostředky k tomu, aby si zajistila lepší lékařskou péči, že nenamáhala své tělo vyčerpávající fyzickou prací a nezažila příliš mnoho těžkých životních situací. Tato fyzická a psychická stránka může lidi fascinovat nebo pobuřovat,“ uvádí Christian Heslon, který se zabývá psychologií věku na Katolické univerzitě v Angers.

Těm, kdo vypadají mladší, se často stává, že uvádějí své bližní do rozpaků. „Jednou v metru nabídl mladý muž velmi hbitě místo přítelkyni mého věku, jako kdyby byla velmi stará. Dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla. Ještě horší bylo, když mě a mou dvacetiletou dceru považovali za lesbičky, protože jsme se držely v podpaží,“ vypráví Anne. „Kolikrát jsem slyšela, že jsme sestry,“ dodává její dcera Sarah.

Také dvacetiletí s mladým zjevem zažívají problémy. Hovoří o nemístných důvěrnostech, otcovském tónu, blahosklonnosti. Zkrátka lidé je neberou vážně.

Třicetiletá Katia vypadá spíše na dvacet let. Před třemi lety si šla s receptem vyzvednout do lékárny antikoncepci, kterou jí předepsal její otec lékař. Lékárnice ji začala poučovat jako učitelka ve škole a zeptala se, jestli otec souhlasí s tím, že bere prášky. Katia jí suše odpověděla: „Paní, je mi sedmadvacet let, je to moje volba, nikoli jeho.“

Ti, kdo vypadají příliš mladí, se musejí ospravedlňovat, prokazovat se průkazem totožnosti. Vypadat starší naopak znamená také být zralejší, schopnější a zkušenější. Tyto vlastnosti obrátí vniveč dětský vzhled. Katia se jako tisková mluvčí setkala nedávno s ředitelem jednoho podniku. „Neřekl mi ani dobrý den, jen se obrátil ke své sekretářce a zeptal se jí: ‚To je ona?‘ Jako kdybych tam nebyla, říká.

Někdy je nezbytné udělat se starší. Anne si obléká tmavé šaty, aby vypadala seriózněji. „Někdy je to nutné, protože lidé jsou jinak ke mně méně zdvořilí.“ Tuto strategii používá někdy i Katia.

Oblečení, účes, držení těla: to vše může pomoci, ale důležité je pracovat na sobě. „Reakce druhých nelze ovládat. Naopak je možné naučit se přizpůsobit se sobě samému: akceptovat svůj zjev a nepopřít to, co jsem. Je to náročný a dlouhodobý úkol. Důležité je, že málo záleží na tom, co ukazuje náš průkaz totožnosti,“ uzavírá Christian Heslon.

pel spr