The Telegraph: Přeživší eboly jsou nadějí pro nakažené

Autor: redakce | Zpravodaj | 31. 7. 2019

Kinshasa 31. července (ČTK/The Telegraph) – Pro pacienty s diagnózou jednoho z nejnebezpečnějších světových onemocnění jsou konžská zdravotnická střediska děsivým místem. Ve chvíli, kdy pozitivní krevní testy prokážou ebolu, nemocní jsou umístěni do hermeticky uzavřených buněk. Zatímco se pohybují na hranici života a smrti, jediný fyzický kontakt s vnějším světem jsou doktoři od hlavy až k patě odění v dekontaminačních oblecích, píše list The Telegraph.

Je tu ovšem jedna výjimka: téměř v každé průhledné plastové buňce je přítomný jeden z těch, co ebolu přežili a mají proti nemoci vytvořené protilátky. Poskytují nemocným útěchu, povzbuzení a protože není potřeba nosit ochranný oděv – lidský dotek.

Tito lidé mohou být klíčem k úspěchu proti nemoci, kterou na začátku července Světová zdravotnická organizace (WHO) označila za mimořádnou událost světového dosahu.

Mwamini Masikiová se dobrovolně přihlásila k tomu být jednou z těch, kdo nakaženým pomáhají. V lednu se jí podařilo vyhrát těžkou a měsíc trvající bitvu s nemocí, která zabila jejího synovce. Minulý týden se začala starat o malého chlapečka, který na svět přišel v jedné z uzavřených buněk.

Chlapec, kterému jsou pouhé dva dny, může nebo nemusí mít ebolu. Jeho matka se virem nakazila v šestém měsíci a i když se uzdravila, virus mohl přečkat v plodové vodě nebo placentě. Žena je stále příliš slabá na to, aby se o dítě postarala, Masikiová se proto o chlapce stará místo ní.

Přeživší svou hrdinskou a vyčerpávající práci nedělají jenom v ošetřovnách, jsou také důležitou součástí jeslí, které provozuje Dětský fond OSN (UNICEF). Zde jsou umístěny děti těch, kteří se ve zdravotnických zařízeních léčí s ebolou. Starat se o ně v takových podmínkách je náročné – i když obdrželi vakcínu, mohli se přesto od rodinných příslušníků nakazit. Dokud neskončí jednadvacetidenní inkubační doba, nikdo si tím nemůže být jistý, a proto izolace dětí je zásadní. Starat se o ně mohou jen ti, co už ebolu přežili.

Nejdůležitější rolí přeživších je ale šířit zprávy, že ebola je opravdovou nemocí a nikoliv jen konspirační teorií vymyšlenou Západem a konžskou vládou. Podle výzkumu provedeném minulé září na východě země čtvrtina všech oslovených nevěřila, že ebola jako nemoc vůbec existuje.

Kvůli tomu se pouze málo lidí obtěžovalo s preventivními opatřeními, která by zamezila šíření nemoci, a starali se o nemocné i mrtvé. Ebola, mezi jejíž symptomy patří horečka, průjem a občas i krvácení z tělesných otvorů, se přenáší při kontaktu s nakaženou osobou.

Místní ale mají důvody, proč být nedůvěřiví. V Severním Kivu došlo k několika masakrům ze strany cizích kmenů i vládních vojáků. Vláda také mnoha lidem v provincii, kde má vyšší popularitu opozice, zakázala kvůli ebole volit v loňských parlamentních volbách. To podezření ještě přiživilo.

Podle zdravotníků se nicméně vyplácí, když od vesnice k vesnici chodí přeživší, kteří vypráví svůj příběh v místním jazyce. Lidé díky tomu začínají brát nemoc vážně a pokud se u někoho objeví příznaky nemoci, vezmou ho do zdravotního střediska. Profesionálům také dovolí zařídit pohřeb.

Od té doby, co ebola v Kongu propukla, se tímto virovým onemocněním nakazilo 2546 osob. Uzdravilo se jich 721. Choroba zabíjela 90 procent nakažených, za současnou nižší úmrtnost možná z části mohou právě ti, co přežili. „Psychologický aspekt může v šanci na přežití hrát velkou roli,“ tvrdí Franck Abeille, který je koordinátorem projektu pro UNICEF v Kongu. „Má to neuvěřitelný účinek, kdy někdo přijde do komunity a řekne, čím si prošel a jak přežil. Je to jedna z nejcennějších věcí, co máme,“ dodal Abeille.