Při rozhodování o péči se nemá zohledňovat věk či doba dožití

Praha 17. února (ČTK) – Zdravotníci by neměli při rozhodování o péči pro pacienta zohledňovat taková kritéria, jako je věk či předpokládaná doba dožití. Je to v rozporu s platným právem. Pacienty není možné diskriminovat ani na základě jiných kritérií, která nesouvisí s předpokládaným klinickým výsledkem péče. Uvádí to stanovisko České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, kterým se mají nemocnice řídit v případě, že by byly kvůli pandemii covidu-19 vyčerpány jejich kapacity. Na dokument z loňského listopadu dnes odkázal náměstek ministra zdravotnictví Vladimír Černý, který odbornou společnost vede.

Dokument popisuje především to, jaká kritéria by při rozhodování o péči neměli zdravotníci uplatňovat, nebo to, za jakých podmínek mohou péči odmítnout či ukončit. Stanovisko se podle autorů nesmí používat v situacích, kdy ještě nějaká zdravotnická zařízení volné kapacity mají.

Podle odborníka na lékařskou etiku Jiřího Šimka se jedná o dokument, který stanovuje základní zásady pro rozhodování v situaci hromadného postižení osob. Proto si jej musí každé zdravotnické zařízení dopracovat pro svou konkrétní situaci. Hlavním kritériem při rozhodování o poskytování péče má být medicínský prospěch pro konkrétního pacienta. Autoři podle Šimka také připomínají, že zdravotníci mohou ukončit takovou léčbu, která už nedává smysl a není pro pacienta přínosem. Oceňuje také, že zdravotníci musí do dokumentace napsat, na základě jakých argumentů dospěli k přesvědčení, že se jedná o marnou léčbu. „Je to velmi dobře napsaný dokument, ale rozhodnutí, že již nastala situace typu hromadného postižení osob musí učinit ministr,“ řekl ČTK Šimek.

V případě, že budou mít zdravotnická zařízení nedostatek personálu, lůžek, přístrojů či léčiv, může být podle dokumentu omezen běžný standard péče o pacienty. Pokud pacient potřebuje neodkladnou péči, musí jej ale zdravotnické zařízení přijmout do péče, i kdyby podle dokumentu „došlo k překročení únosného pracovního zatížení“.

Při rozhodování o tom, jaká péče bude pacientovi poskytnuta, se zdravotníci musí řídit výhradně tím, jaký medicínský prospěch to pro konkrétního pacienta bude mít. Není možné ani upřednostnit covidové pacienty před pacienty, kteří nejsou covidem-19 nakaženi. Pouze u pacientů, kteří potřebují stejnou péči a je předpokládán stejný klinický prospěch z léčby, se mohou zdravotníci řídit tím, že obslouží toho, kdo dřív přišel.

Pravidla pro přijetí do intenzivní péče, případně pro její ukončení, musí být podle stanoviska pro všechny pacienty stejná. Pokud je to možné, měli by rozhodnutí o poskytování intenzivní péče dělat nejméně dva lékaři, přičemž jeden by měl mít specializaci v anesteziologii nebo intenzivní medicíně a druhý v oboru, který souvisí s onemocněním pacienta.

Pokud zdravotnické zařízení pacienta do intenzivní péče nepřijme, mělo by mu doporučit jinou vhodnou péči včetně paliativní. „Ukončení léčby je možné pouze za předpokladu, že u takového pacienta (aniž byl srovnáván s jiným) byla tato léčba na základě odborného posouzení vyhodnocena jako neúčelná z hlediska zdravotního stavu konkrétního pacienta,“ uvádí dokument. Léčba u jednoho pacienta nesmí být ukončena s cílem získat léčbu pro jiného pacienta s příznivější diagnózou.

Zdravotníci musí důvody pro nepřijetí nebo ukončení intenzivní péče zaznamenat do zdravotnické dokumentace tak, aby se rozhodnutí dalo přezkoumat. Pokračování v nepřiměřené či neúčelné intenzivní péči je podle dokumentu v rozporu s etickými principy medicíny. V takovém případě není poskytovatel zdravotních služeb povinen, dokonce ani oprávněn, takovou péči poskytovat.