Vyberte stránku

Opravdu velice dlouho se netušilo, co vlastně způsobuje komplikace při hojení ran. To, že se rány hojí pomalu a často je doprovází nepříjemnosti jako horečky nebo záněty – nebo dokonce i smrt… – bylo zkrátka považováno za běžnou součást léčby. Tím spíš se lidstvo snažilo najít cokoli, co by komplikacím předcházelo.

Některé metody ošetření ran byly kontroverzní, jiné kontraproduktivní, některé dokonce úsměvné, a jiné se používají dodnes – zvláště pokud se ocitnete v nouzové situaci kdesi v terénu. K tomu, abyste nebyli v pohodě stačí, když se ráno na túře poraníte a víte, že se vrátíte zpět do civilizace až večer, a mezitím už bude rána „pracovat“. Předpokladem je, že s sebou nosíte na výlety cestovní lékárničku s alespoň základním vybavením, ale v praxi tomu tak vždy nebývá a Murphyho zákon schválnosti k tomu navíc dodává, že vám samozřejmě dojde dezinfekce v nejméně vhodnou chvíli.

Možná najdete v historickém přehledu nouzovou inspiraci, ale do jaké míry to bude účinné, ponecháme na Vás.

Dezinfekce ran v historii

Všemocná příroda

Ošetřování ran a prevence infekcí je nedílnou součástí historie lidstva a první záznamy jsou evidované až 30 tisíc let př. n l. Tehdejší lidé museli využívat toho, co jim poskytla příroda. Už tehdy používali prostředky, u nichž se později schopnost dezinfekce prokázala, ať už se jedná o kůru stromů (např. dubu) nebo listy čajovníku (Tea Tree), zeleného čaje anebo bylinek jako je třeba šalvěj.

Tehdy to pořádně pálilo

Vypalování ran přišlo na pořad dne s objevem a udržení ohně. Oheň vždy byl spojován s očistným procesem, ale kauterizace rány (její uzavření a vypálení) formou rozžhaveného železa či rozpáleného oleje byla brutálním a velice bolestivým procesem. I když pořád lepší než definitivní forma léčby – amputace. Jemnější formu čištění rány od hnisu rozpáleným nožem používali např. antičtí léčitelé.

Když se to hemží

Zajímavé je, že se k čistění ran používaly i larvy. Larvy mouchy bzučivky zelené se používají dodnes i v klasické medicíně. Chce to ovšem silný žaludek.

Více...  Jak se poprat s letním počasím

Dezinfekční kapaliny

K jemnějším variantám se řadí čištění ran vodou (i slanou), mlékem, octem, tvrdým alkoholem, pivem nebo vínem. Zejména víno bylo dlouho populární a třeba legendární Hippokrates víno doporučoval přímo k čištění ran.

Podle slavného Smithova papyru staří Egypťané ránu vymývali horkým olejem s obsahem medu. Chrámoví kněží používali k ošetření ran vodu, cukr a med. Cukr může možná znít bizarně, ale na hojení otevřených ran vypadal ve starověku ideálně. Nasává totiž vodu, a tím pádem nepříznivě ovlivňuje prostředí pro mikroby. Osmózu ovládá i medTen má ovšem i další výhody! Jak se v ráně rozkládá, tvoří se kyselina glukonová, která způsobuje kyselé prostředí a uvolňuje peroxid vodíku, který má antimikrobiální účinky.

A jeden dezinfekční prostředek nosíme neustále s sebou, lépe řečeno v sobě. Moč.

19. století jako přelom

Je to sice s podivem, ale v 19. století se dezinfekce prakticky nevyužívala. Zvláštní, že? Tisíce let lékaři z Mezopotámie důsledně dbali na hygienu a čistotu ran, a otevřených ran se přímo rukou zásadně nedotýkali. Dbalí hygieny byli i staří Řekové – Hippokrates například uváděl, že ošetřující osoba musí mít čisté ruce a nehty, aby se infekce nepřenesla do rány a voda musela být převařená. Můžeme se jen podivovat, jak je možné, že se na tyhle staré zásady zapomnělo.

Otázku, proč pacienti nebo rodičky umírají si kladl nejeden lékař, ale až Oliver Wendell Holmes přišel roku 1834 s možnou příčinou tehdejší horečky omladnic. Doporučil lékařům, aby chodili čistě oblečení a ruce si dezinfikovali v chlorové vodě. Ačkoliv je to dnes k nevíře, lékaři v té době chodili od pacienta k pacientovi v jednom oděvu, s nástroji, které byly nesčetněkrát užity, a s hygienou to tehdy také nebylo moc slavné. Podobně to vypadalo ve všech západních nemocnicích a během válečných časů se to ještě zhoršovalo. V polních nemocnicích to často bývala doslova „řezničina“, a pacienti často končili na hřbitově… Příčina smrti? Často právě infekce.

Více...  Celosvětová kampaň vznikla u piva

Konečně změna!

Francouz Louis Pasteur přišel s teorií mikroorganismů, které způsobují nemoci, infekce atp. a byl to právě anglický lékař Joseph Lister, který provedl první antiseptickou operaci. Když už se konečně vědělo a prokázalo, co infekce způsobuje, boj se mohl zaměřit právě na tyto mikroorganismy, a to nejen formou práce s nástroji, ale i čistotou prostředí, které procesem procházelo. Metody dezinfekce pak vylepšil německý lékař Robert Koch. Od té doby nastal prudký zlom a metody se už jen vylepšovaly. Vzrůstal jejich výběr, škála i dostupnost. Doba se natolik posunula, že bylo možné začít přihlížet i k tomu, aby dezinfekce rány nebolela a nepálila.

Kde se tedy vlastně vzal Betadine?

V roce 1811 byl Francouzem  objeven jód, který se začal široce používat k prevenci a léčbě kožních infekcí a k ošetřování ran. Byla u něj prokázána široká baktericidní účinnost, je účinný i proti kvasinkám, plísním, houbám, virům a prvokům, jenže měl tu nevýhodu, že vodné roztoky dráždily místo aplikace, jsou toxické a poškozují okolní tkáň. To vědcům nedalo spát, až se konečně podařilo tyto nevýhody překonat! Jak? Objev jódovaného povidonu, tedy formy, kde je jód vázán ve formě komplexu, umožnil postupné uvolňování volného jódu. Tím bylo dosaženo dostatečné účinnosti při nízké, nedráždivé koncentraci.

Jodovaný povidon byl uveden na trh v roce 1955 a následně se stal všeobecně preferovaným jodovým dezinfekčním přípravkem. Volný jód, který se pomalu uvolňuje z komplexu v roztocích, ničí eukaryotické a prokaryotické buňky, je účinný proti širokému spektru bakterií, virů, hub, spor a prvoků. Voilá – a máme tady Betadine!

Chcete se o léčivém přípravku dozvědět více? Navštivte stránku léčivého přípravku Betadine.

Čtěte pečlivě příbalovou informaci.

Betadine®, 100 mg/ml kožní roztok a Betadine®, 100 mg/g mast jsou léky k zevnímu použití. Obsahuje povidonum iodinatum.